strana 200
Roku 615 odbývána v Paříži synoda, na které se proti dosavadnímu vladaření králův merovejských rozličné stížnosti přednesly. Biskupům shromážděným běželo hlavně o to, aby král a laikové vůbec nemíchali se do záležitostí církevních a neosobovali sobě moci nad osobami stavu duchovního, jakož dosud přečasto bylo se přiházelo. Prohlásili tudíž, že volby biskupův mají býti svobodné, totiž že biskupy má voliti lid a duchovenstvo, a že nikdo ze stavu duchovního nemá podléhati pravomoci soudcův královských a j. v.
Dekrety tyto stvrzeny, avšak zároveň i poněkud obmezeny památným ediktem krále Chlothara II ze dne 18. října roku 615. Edikt tento, jejž vůbec první Velikou Chartou nazývají, stvrdil totiž v principu svobodné volení biskupův lidem a duchovenstvem, avšak připomenul zároveň, že biskupu zvolenému třeba jest potvrzení králova, aby mohl dojíti posvěcení, i dokládal, že nový biskup může zvolen býti třebas i v králově paláci, ač je-li muž vzdělaný a zasloužilý. Celkem však ediktem řečeným moci a autority královské citelně umenšeno. Vyjímaje některé případy byly osoby duchovní vyňaty z pravomocnosti soudcův královských, a vedena-li pře mezi osobou duchovní a laikem, mělo zasedati na soudě právě tolik soudcův duchovních kolik světských. Dále ustanoveno, že nikdo nemá býti soudcem čili hrabětem v župě jiné, než ve které jeho statky leží. Ustanovení toto uvedlo právo králův jmenovati hrabata takořka v niveč, i přispělo velice k utvrzení moci aristokratické. Kdo z leudův za posledních bouří a zmatkův byl ztratil beneficium, zůstávaje věrným pánu svému, tomu mělo býti navráceno. Daně nové a nespravedlivé (jakovéž byla ku př. zaváděla Brunhilda) měly býti odstraněny, cla pak měla vybírati se jen jako za časů králův Guntrama, Chilpericha a Sigiberta dobré paměti. Židé vyloučeni naprosto ode všech úřadův (bylitě Frankům zprotivili se zejména jako služebníci fisku, jako výběrčí daní). Kromě toho dána rozličná nařízení, jimiž lid ode všelikého násilí a bezpráví, nechať s kterékoliv strany pocházelo, měl býti uvarován. Rušitelům ediktu hrozeno smrtí.
Edikt tento jest vlastně konstituční smlouva mezi králem, biskupy a leudy uzavřená, i zasluhuje v skutku, aby vůbec první Velikou Chartou (čili chartou sedmého století) byl nazýván. Jím přimnoženo zejména moci biskupův, kteřížto beztoho vzdělaností svou nad leudy světské vysoko vynikali, a od doby té rostla autorita jich neustále.
strana 205 a n.
Říše franská (regnum Francorum, Francie) skládala se z přerozdílných národův a zemí, země pak skládaly se z krajů čili žup a župy opět z okresův a okresy z obcí místních, kteréžto byly buď vsi aneb města.
Ves (villa, vicus, dorf, heim) byla jednota několika usedlostí, jichžto držitelé sluli statkáři čili sedláci (gaburen, bauern), aneb i sousedé (vicini, nachgiburen, nachbaren). Sousedé tito bydleli buď po různu, "jak pramen, jak pole, jak háj komu se zalíbil" (Tacitus, Germania, 16), aneb i v osadách souvislých, v těchto však obyčejně tak, že jeden dvorec od druhého oddělen byl značnou prostorou. Byliť pak statkáři tito za doby tehdejší lidé celkem ještě vesměs svobodní (leda že ten neb onen z nich byl dal se pod ochranu krále neb velmože některého), vesnic s obyvatelstvem naskrze poddaným vyskytá se dosud pramálo. Území sousedům náležející slulo marka (confinium), tato pak byla dílem dědina čili role, dílem občina (allmende, allmeinde). Dědina rozdělena byla na lány (hufe, hoba, mansus), jichžto vlastníky byli jednotliví sousedé. Města, ačkoli se ve mnohých leckterá zřízení z doby římské byla zachovala, nelišila se celkem co do postavení právního a politického od obcí vesnických.
Z několika obcí místních skládal se okres (centena, situs, pagellus, pagus, huntari, hundertschaft) a z několika okresův skládal se opět kraj čili župa (gau, pagus, civitas). S germanskou župou (gau) shodovala se celkem římská civitas, a germanským okresům (huntari) podobny byly opět římské pagi, na něž civitates byly rozděleny. Římské civitates vznikly celkem z někdejších žup čili kmenových území staroceltických - župy franské (gau) podobně nezřídka podobny byly kmenovým územím čili župám starogermanským. Jména svá měly župy obyčejně od měst aneb řek aneb kmenův.
Náčelník obce místní slul scultheizo (cfg. longob. sculdahis, odtud schultheis, schulz), lat. tribunus. Úřad svůj měl od krále. Bděl nad pořádkem v obci, předsedal hromadám obecním, moci soudní však neměl. Tribunovi tomuto rovnal se ve městech gallských tak zv. defensor.
Náčelník okresu slul lat. centenarius aneb i centurio a něm. hunne (u Frankův salických tunginus). Tohoto volil si obyčejně lid sám, tak jako za starodávna. Než v říši franské neměl už (přes to, že tu a tam judex = soudce slove) skutečné pravomoci soudní, neboť tato náležela náčelníku župy, t.j. hraběti čili županu. Proto také nepředsedal soudu aniž staral se o vykonávání nálezův, což obé bylo právem a povinností hraběte.
Župan čili hrabě (graf, graffio, comes, judex) byl náčelníkem, totiž správcem, soudcem a vojevůdcem župy (gau, civitas, comitatus, pagus, graffia). V zemích germanských zastupoval místo někdejších knížat kmenových, buď dědičných, buď volebných; avšak nyní pocházela moc jeho od krále, jehož byl zřízencem a služebníkem. V krajinách římských byli hrabata správci území zvaných druhdy civitates (v.s.). Povinností župana bylo bdíti nad právem a pořádkem, ujímati se ubohých a utištěných, stíhati zločince a zbůjníky, vybírati daně a voditi vojíny z župy své do války. Právem a povinností jeho bylo stíhati a k soudu poháněti všecky, kdož se míru a řádu veřejnému nějakým spůsobem jevili nebezpečnými. Obyvatelstvo župy povinno bylo skládati před ním jakožto zástupcem majestátu královského přísahu věrnosti, k nížto králi a pánu svému bylo zavázáno.
Soudů a hromad župních, jimž by župan čili hrabě byl předsedal, za doby merovejské nebylo. O čem za starodávna v jednotlivých župách na sněmích rokováno a rozhodováno, o tom rokoval a rozhodoval nyní král společně s velmoži (v.d.). Hraběti bylo tudíž říditi toliko soudy okresní (hundertschaftsgerichte), při čemž centenarius čili hunne mu byl rádcem a pomocníkem. Přísedícími pak soudu okresního (boni homines, auditores, rachimburgi) byli všickni vůbec svobodní statkáři v okresu usazení. Soudy okresní odbývaly se obyčejně dvakrát za měsíc. Nálezy jejich prováděti bylo (v.s.) povinností hraběte.
Hrabata dosazováni na úřady své od zeměpána, kterýž je také, kdykoliv chtěl, opět mohl sesaditi anebo odvolati. Sesazování a vystřídávání hrabat dálo se zejména za válek občanských, za doby Brunhildiny a Fredegundiny, velmi často. Aby se zlořádům odtud vznikajícím pro budoucnosť dopomohlo, vyřkl Chlothar II. v památném ediktu svém (str. 200), že hrabě pocházeti má ze župy, jížto jest náčelníkem, ta aby jměním svým ručil za křivdy, jichžto se dočinil. Princip tento měl pak za následek, že úřad hraběcí v jistých rodinách (najmě v zemích germanských) ponenáhlu stal se dědičným.
Hrabě měl v úřadě svém ku pomoci tak zv. missy a vikáře. Missové (poslové) vyřizovali jisté jednotlivé záležitosti, k čemuž po případě, jakož jméno jich samo naznačuje, zvláště byli vysýláni. Vikařové naproti tomu byli úřadníci stáli, kteréž dosazoval král, kdežto missy bezpochyby jmenoval hrabě.
Oproti lidu práva hraběte zákony stanovena a vymezena nebyla, pročež mohl k němu chovati se, jak chtěl sám, třebas jako pán absolutní. Že pak moc jeho k obyvatelstvu germanskému i romanskému se vztahovala, rozumí se tuším samo sebou.
Výše než hrabata žili župani postaveni vyli vévodové (duces). Vévoda byl náčelníkem několika (3, 4 - 12) žup, jež spolu tvořily souvislý celek. V krajině pak této, jež nezřídka s někdejším územím toho nebo onoho kmene se shodovala, byl především nejvyšším velitelem válečným, ježto pravomocnosť soudní hlavně příslušela hrabatům mu podřízeným. Během času stali se někteří (zejména germanští) vévodové, jakožto hájitelé interessův kmenových a teritoriálných proti ústřední moci králově, z organův panovníkových zástupci vrozeného kmenům germanským partikularismu a pány na králích bez mála nezávislými. Že pak i jejich důstojnosť, tak jako hraběcí, tu a tam ponenáhlu stala se dědičnou, netřeba ani zvláště dokládati. V krajinách gallských byli vévodové podobni asi někdejším rektorům neb praesidentům provincií. Postavením obzvláště samostatným honosili se vévodové bavorští a alemanští.
Strana 199 a n.
Sjednocení říše franské, o něž byla tolik usilovala Brunhilda, provedeno bylo Chlotharem, synem Fredegundiným. Chlothar II. byl králem veškeré Francie, jako druhdy předek jeho Chlothar I. Ale jednota državy franské byla tenkrát spíše frasi než skutkem. Leudové austrasští a frankoburgundští zajisté nevydali krále své katům neusterským proto, aby místo pravnuků Brunhildiných panoval nad nimi syn Fredegundin. Pravým účelem jejich bylo zříditi na místě vlády královské vládu majordomů, které by sami volili, - obmeziti moc monarchickou autoritou aristokracie. Chlothar II. vzdal se všeho míchání se ve volbu majordomův; všemohoucí úředníky, veliké to vezíry říše franské, volili leudové sami. Brunhilda dosazujíc na důležitý úřad ten muže sobě oddané (Protadia, Claudia), hleděla učiniti majordomy opět tím, čím původně byli: služebníky královskými. Ale od doby Chlothara II. byli majordomové, od leudů jsouc voleni, rozhodně zástupci živlů antimonarchických, organy franské aristokracie. V rukou jich nalezalo se veškero ústrojí vládní, a nebyl -li král povahy přímo železné, nebyl vedle nich než stínem; a tím ho chtěli míti.
Majordomem v Burgundě potvzen Varnachar, jenž nemálo byl přispěl ku katastrofě Brunhildině, v Austrasii byl majordomem Rado a v Neustrii Gundoland, nástupce Landerichův. Každá ze tří říší měla tudíž svého majordoma, totiž vlastní vládu. Jednoty državy franské nebylo tudíž, jakož už výše pravili jsme.
...
strana 253 - 263
Po smrti Dagoberta krále veškerá moc panovnická připadla majordomům; neboť synové jeho Sigibert a Chlodvig byli nezletilí, Pipín Landenský vrátil se do Met, kdež znova uvázal se v majordomat. leudové pak neusterští a burgundští pozdvihli na štít malého Chlodviga. Neustrové přijali dle vůle nebožtíka krále vévodu Egu za majordoma, avšak pod podmínkou, že vrátí leudům beneficia, jež jim prý Dagobert nespravedlivě byl odňal, t.j. kteráž byl po smrti držitelův k sobě potáhl, neponechav jich jejich dědicům.
Ega a Pipín nezastávali dlouho úřadu majordomského, neboť umřeli za krátko jeden po druhém (639, 640). Grimoald, syn Pipínův, zmocnil se pak majordomatu v Austrasii, avšak teprve po delších půtkách s Ottonem, vychovatelem krále Sigiberta (642). Král tento neproslul ničím leč pobožností a pilným zakládáním klášterů, pročež ho církev přijala mezi svaté. Jím a bratrem jeho Chlodvigem počíná se řada králův franských, jež dějepis nazývá lenivými (rois fainéants), ačkoliv leckterý z nich by byl dosti rázně panoval, kdyby mu jen majordomové a velmoži byli dovolili.
V Neustrii stal se nástupcem Egovým Erkinoald, v Burgundsku pak podařilo se královně Nanthildě, vdově po Dagobertovi a matce Chlodvigově, dosaditi za majordoma přívržence svého Flaochata, ale po brzké jeho smrti (641) země ta na novo zůstala bez majordoma (cfg. str. 202). Král Chlodvig nestaral se o nic, a pouštěl ve všem vůli svému majordomovi, ale nikoli snad proto, aby mohl jako bratr jeho Sigibert tím spíše oddávati se modlitbám a skutkům bohumilým. Vilný ten břichopásek a opilec zemřel, veku maje teprv 22 roky i zůstavil po sobě tři nedospělé dítky, jež mu byla porodila krásná jeho choť, jménem Bathilda. Ji Frankové ihned jmenovali poručnicí nejstaršího syna jejího Chlothara III., kterýž nastoupil vládu, aniž bratrům jeho dle starodávného spůsobu franského dostalo se údělu.
Sigibert, král austrasský, zemřel téhož roku jako bratr jeho Chlodvig (656), jenom že o několik měsíců dříve. Tu majordomus Grimoald, opíraje se o podvrženou závěť nebožtíka krále, kázal jediného syna po něm zůstalého, Dagoberta (II.) odvézti do Irska a zavříti do kláštera, načež na trůn austrasský dosadil vlastního syna svého, Childeberta. Avšak smělý pokus o svržení staroslavného rodu Meroveova nezdařil se; Frankové povstali proti uchvatitelům i vydali je Chlodvigovi, králi neusterskému. Grimoald a Childebert zahynuli ve vězení.
Tak se mohl Chlodvig II. uvázati se v panství nad celou franskou državou, poněvadž se o Dagobertovi II. tenkráte ještě nevědělo. Když pak za krátko potom zemřel, zdědil vládu nad ní prvorozený jeho syn Chlothar III. Majordomus krále tohoto, Erkinoald, zemřel r. 657, načež na jeho místo od velmožův a leudův zvolen pověstný Ebroin.
Ebroin byl muž nadšený duchem Chlodvigovým a Brunhildiným. Obmýšlel zkrotiti a ponížiti aristokracii a vlásti pak neobmezeně ve jménu králově. Nekázaná šlechta franská, nemajíc dosti politické dospělosti, aby obmezila despotismus králů svých řádným parlamentem, a domnívajíc se, že s dostatek zabezpečí zájmy své jakýmsi spůsobem volebního vícekrálovství, byla učinila majordomat svým nástrojem proti monarchii; ale zbraň tato dvousečná obracela teď proti ní samé své ostří!
Jednota říše pod Chlotharem III. a majordomem jeho Ebroinem netrvala dlouho. Již r. 660 vyžádali si Austrasští za krále Childericha, druhého syna Chlodvigova, jemuž vévoda Vulfald zvolen za majordoma. Skutky Ebroinovy známy nám jsou hlavně jenom z vypravování jeho protivníkův; ale přes to nikterak netřeba upírati, že oproti leudům počínal si ukrutně a bezohledně. Neustrové se sice libovůli jeho mnoho neprotivili, s tužší však opposicí potkával se v Burgundii, kdež se proti němu postavil zejména svatý Leodegar, biskup autunský.
Roku 670 zemřel Chlothar III, nedosáhnuv ani věku otce svého, krále Chlodviga. Leniví králové byli dospělí, když jim bylo 12 neb 13 let, a byli starci, když jim bylo 20 aneb něco málo přes 20 let. Obyčejně umírali následkem obžerství a zhýralosti. Smrť pak Chlotharova byla počátkem strastiplných zmatkův a převratův. Ebroin, jako každý vůbec vládce a ministr despotický, nebyl přítelem sněmův, i boje se, aby leudové neusterští a burgundští, když by se sešli pozdvihnout na štít nového krále, proti němu snad něčeho nepodnikli, prohlásil bez prodlení panovníkem Theudericha, nejmladšího syna Chlodvigova a Bathildina, leudům pak dal vzkázati, aby doma zůstali, a kdo již byli na cestě, aby se vrátili nazpátek. Bezohledné jednání toto mělo za následek všeobecné povstání. Leudové neusterští a burgundští, odpadše od Ebroina a krále jeho, poddali se Childerichovi, králi austraskému, Ebroin pak opuštěn byv ode všech, zavřen jest do kláštera, a týž osud připraven i Theuderichovi.
Pád Ebroinův měl za následek sesílení aristokracie. Leudové neusterští a burgundští vymohli na králi odstranění majordomátu doživotného, ježto jim úřad takový teď více byl nebezpečný nežli sama monarchie; i sneseno, že velmoži zastávati budou úřad ten střídou po sobě. V skutku však a pravdě byl majordomem neustroburgundským Leodegar, svrchu řečený biskup autunský, přes to, že titulu toho nedáváno. Ale dobrá vůle mezi Childerichem a leudy netrvala dlouho. Childerich byl pán vášnivý a energický, i nechtěl býti velmožům k vůli králem "lenivým". Leodegar zavřen k rozkazu jeho za krátko do téhož kláštera, v němžto mnichem byl - nepřítel jeho Ebroin!
Někdejší soupeři a nynější soustrastníci ve vězení smířili se, i možná dosti, že se také zúčastnili rozsáhlého spiknutí leudův proti Childerichovi, jenž jednoho z velmožů, jménem Bodolena, kázal zmrskati. Bodolen zavraždil za krátko potom krále v lese bondijském (la foret de Bondi)(673). Událosť tato za následek měla strašnou anarchii v celé Gallii. Kdo druhdy Childerichem vypovězeni byli ze země, vraceli se a páchali neslýchané ukrutnosti - lidem prý se zdálo, že narodil se Antikrist.
Ebroin a Leodegar, zpraveni byvše o smrti Childerichově, odebrali se bez prodlení do Autunu, odkudž chtěli jeti do Paříže ke králi mnichu Theuderichovi, který nápodobně jako oni zločinem Bodolenovým vysvobozen byl ze svého vězení klášterního. Avšak cestou již se rozkmotřili: Ebroin chtěl se znova státi majordomem, Leodegar zamýšlel však důstojenství toto vznésti na Leudesia, syna Erkinoaldova. Ebroin odešel tudy na své statky s Soissonště, Leodegar pak a jeho strana, povznesše Theodericha na štít, zvolili Leudesia majordomem, načež se rozešli, aniž hrubě dbali toho, že jim Ebroin nepřítelem.
Zatím Ebroin sbíral vojsko a shromáždil kolem sebe přátele a přívržence. Králem jmenoval jakéhosi Chlodviga, jejž vydával za syna Chlothara III. Když pak přípravy byly dokonány, přepadl Theudericha i zajal ho; Leudesia, jenž přišel k němu strany míru, kázal zrádně zavražditi, načež vytáhl k Autunu proti Leodegarovi. Nešťastný biskup nevida zbytí a chtěje ušetřiti Autunských od pohromy, vzdal se, maje za to, že ortel smrti ho nemine, avšak nepřítel byl milostiv: dalť ho toliko oslepiti a uvrhnouti do vězení.
Po té Ebroin, výhosť dav nástroji svému Chlodvigovi, smířil se s Theuderichem, a uznav ho králem, dal se od něho potvrditi za majordoma. Theuderich panoval však toliko nad Neustrií a Burgundií, ježto Austrasští mezitím za krále byli přijali Dagoberta, který se z Irska do vlasti vrátil. Ebroin jal se nyní znova krotiti a obmezovati choutky aristokratické, a to především stran beneficií a úřadů, kteréž mnohé rodiny dávno již měly za dědičné. Proto také poděloval jimi lidi nové, i utvořil tak ponenáhlu četnou třídu menších beneficiariův, povždy hotových hájiti ho proti nepřátelům. Také pobral statky velmožům, kteří se mu protivili, a donutil je hledati útočiště v Austrasii aneb u Vaskonův. Lid obecný mu byl oddán velice, neboť se v záležitostech jeho uměl vyhnouti přechmatům, jež si dovolovali Brunhilda a Dagobert: neuvaloval na něho daní pozemkových dle spůsobu starořímského. Ano i četní biskupové a preláti, jako sv. Audoenus, sv. Praejectus, sv. Reolus, sv. Egilbert a j. počítali se k jeho přívržencům. S pomocí prelátů těchto dal nejnebezpečnějšího protivníka svého, Leodegara, odsouditi hrdla, klada mu za vinu, že prý spolu vinen smrtí krále Childericha (678). Tragický pád biskupův mocný učinil dojem na vrstevníky, a za krátko strhla se proti zhoubci Leodegarovu nebezpečná bouře, a to následkem převratův, jež mezitím byly se udály v Austrasii.
Tam byl totiž Dagobert II. pro bezohledné počínání své s trůnu svržen a zavražděn. Austrasie byla následkem toho bez krále, neboť nikdo nemínil uznati nad sebou vlády Theuderichovy a Ebroinovy. Na místo království nastoupila aristokracie, a té v čele stáli Pipín Heristalský a příbuzný jeho Martin. Pipín Heristalský byl vnuk Pipína Landenského a sv. Arnulfa, jenžto se byl, jak známo, stal biskupem metským. Otec jeho byl Ansegisus čili Ansegisil, syn Arnulfův, a matka Begga, dcera Pipínova. Martin pak svrchu dotčený byl vnuk Chlodulfa, druhého syna Arnulfova. Rodina Pipínova a Arnulfova, kompromittována byvši Grimoaldem, musila po nějaký čas baviti v ústraní, avšak nejnovější revoluce znova povznesla ji v čelo leudů a velmožů v Austrasii.
Pipín, podmaniv Alemany a vrchní moc franskou nad Bavorskem utvrdiv, mocně vládl nad veškerou říší Chlodvigovou. Za takých okolností předsevzal si provésti dávný zámysl rodu svého: zmocniti se koruny a Meroveovce poslati do kláštera. Provedení zámyslu tohoto bylo každou měrou nutné, i nedalo se s ním teď již ani déle odkládati. Vzájemný poměr králův a majordomův dávno již byl nezdravý a nepřirozený. Skutečnými vladaři dávno již byli majordomové, králové pak dávno již nebyli leč pouhými nástroji a loutkami jejich. O povznesení dynastie Chlodvigovy pro tělesnou i duševní ničemnosť členův její nemohlo ani řeči býti. Rodině této dávno již scházel účel bytu, i byl věru svrchovaný čas, aby živý a bujný organismus státu franského ze sebe vymísil odumřelé toto tělísko. Uchvácení trůnu majordomem bylo nutné i za tou příčinou, aby neposlušným vévodům konečně odňala se lichá záminka či výmluva, že vzpoury jejich směřují jen proti majordomovi, krále se netýkajíce.
Již vítěz poitierský byl by se bezpochyby odvážil učiniti konec podivnému a nezdravému stavu tomuto, kdyby se jen byl mohl spolehati na kněžstvo. Nuže, čeho se ještě nesměl odvážiti otec, to směle mohl vyvésti syn, o němž známo bylo, že si církve váží, že seč jest přechmaty otce svého napravuje (str. 364), že horlivě podporuje reformatorské i missionářské snahy sv. Bonifacia. Pipín skráně své hodlaje ozdobiti korunou, mohl pro zásluhy své a otcovy jist býti souhlasu národa a pro svou horlivosť ve věcech církevních souhlasu duchovenstva.
Než přes to přese všecko mocný majordom nechtěl se nikterak odvážiti dosednouti na trůn královský bez přivolení vyššího. Tohoto pak dle názoru doby tehdejší poskytnouti mu mohl jedině zástupce boží, tenkráte papež Zachariáš. K němu Pipín vypravil tedy posly, Burcharda, biskupa wurcburského (žáka a přítele sv. Bonifacia), a Fulrada, opata svatodivišského (Saint-Denis), aby se otázali, komu by právem slušela důstojnosť královská, tomu-li, kdo skutečně snáší těžkosti úřadu královského, čili tomu, kdo vzdálen jsa skutečného vladaření, králem toliko se jmenuje. Nápadník trůnu Chlodvigova dojista dobře věděl, že papež pro zásluhy jeho o církev, jakož i aby si Franky získal za spojence proti Langobardům, k otázce jeho nikterak nedá odpovědi nepříznivé. A Zachariáš vskutku z příčin již dříve (str. 348) vyložených dal za odpověď: Kdo v držení moci královské jest, i název krále nesiž.
Následkem toho Pipín r. 752 svolal sněm do Soissons, kdež s přivolením leudův a biskupův posledního Meroveovce Childericha III svrhl s trůnu a poslal do kláštera. Sám pak jednohlasně králem zvolen a od sv. Bonifacia slavně pomazán jest.