Plán staroměstského hradiště a dnešního Starého města a Uherského Hradiště
(Klikni pro plné rozlišení; převzato z Sklenář a kol.: Archeologické památky, Čechy, Morava, Slezsko, Opava, 1993, mapy.atlas.cz)
Z úplného mlčení písemných pramenů se soudí, že Sámův svaz nepřežil svého zakladatele, a po Sámově smrti zanikl. Jistě je to názor podložený celkovým stavem společenského vývoje, který ještě ani zdaleka nedosáhl takového stupně vývoje, abychom mohli hovořit o nějakém stabilnějším útvaru státního typu. Je však otázkou, co si pod pojmem zánik vlastně představit. Jistě došlo k výrazným územním ztrátám (Dervanovo Srbsko a patrně celé území dnešních Čech, rovněž neznámé územní ztráty směrem k východu od ústředního region Sámova svazu na jižní Moravě). Pod pojmem zánik si však zpravidla představujeme pád správní moci a s tím související úpadek řemesel i stavebních aktivit. Z řemesel předpokládáme nejrychlejší pád zejména šperkařství (daný ukončením dodávek drahých kovů a dalších nezbytných materiálů), s rozkladem organizace pak nepředpokládáme možnost udržovat či dokonce zakládat opevněné lokality - hradiště&nsp;- náročné právě na organizaci pracovních sil i prostředků. V oblasti předpokládané centrální oblasti Sámova svazu, jižní Moravy, však žádný podobný rozvrat nepozorujeme. Stávající osídlení pokračují dál; do období těsně po předpokládané Sámově smrti nebo krátce po ní (druhá polovina 7. století) datujeme vznik a rozvoj hradiště v Mikulčicích. Rovněž osídlení v Olomouci-Povelu přetrvává a na konci 7. století dokonce vzniká opevnění lokality.
Znamená to tedy, že pojem zánik Sámova svazu patrně bude mít trochu jiný obsah, než se dosud předpokládá. Patrně totiž nevzniklo úplné mocenské vakuum, spíše došlo k oslabení moci těchto center v důsledku ztráty závislých území, o nichž byla řeč (Dervanovo Srbsko, Čechy aj.). Vlastní moc v někdejším Sámově centru (ve smyslu regionu, nikoli jednoho místa, dvorce či hradiště) patrně v nějaké formě přetrvává. Tento centrální region někdejšího Sámova svazu se pak postupně stává krystalizačním jádrem, na němž vzniká mocenský útvar, nazývaný Velkou Moravou. Zdali byl tento proces plně kontinuální či zda byl někdy přerušen úplným rozvratem lze sotva jednoznačně rozhodnout, či spíše lze sotva vůbec rozhodnout. Pouze opakovaně zmiňované svědectví archeologických pramenů naznačuje, nikoli však dokazuje, že tento proces mohl být souvislý.
V této souvislosti se nabízí jedna indicie, natolik slabá, že si ji ani netroufám označit za argument, nicméně pro mne osobně dosti naléhavá. Je jí složitá struktura Starého města u Uherského Hradiště. Dosti bylo řečeno o tom, zdali raně slovanské hradiště u Starého města je "nevýslovnou pevností" či "starým městem Rostislavovým" (nikdo ani spolehlivě neví, zdali lze mezi tyto dva termíny položit rovnítko, ačkoliv je to samozřejmě lákavé). Lze stejně tak bádat, zdali nedat přednost Mikulčicím, v počátcích Velké Moravy patrně výstavnějším. Odpověď nám dá každý historik i archeolog jinou.
Mne osobně zaujal jiný fenomén: struktura Starého města. Ta se do jisté míry vymyká tomu, co z osídlených lokalit na Moravě známe.
Je to neobyčejná složitost, kterou tato sídelní aglomerace (úmyslně používám tento termín) budí pozornost. Vskutku, proč by stavitel tohoto opevnění, ať už jím byl kdokoliv, volil tak komplikovanou strukturu? Podíváme-li se na kterékoliv jiné velkomoravské či předvelkomoravské opevnění, například Mikulčice, Pohansko či Olomouc, vskutku se nikde nesetkáme s tak složitým (vyspělým??) bezpečnostním systémem. Mimoto typové rozložení archeologických nálezů z hlediska druhů řemesel vyvolává bezmála dojem městského rozložení. Poprvé se ve staroměstských nálezech setkáváme s náznakem jakési koncentrace jednotlivých druhů řemesel do skupin. S nadsázkou to vzdáleně připomíná "uličku kovářskou, zlatnickou atd." Vše vyvolává dojem -- žel dosud nepotvrzený přímými archeologickými nálezy -- dlohodobého souvislého osídlení, nepřerušeného hospodářského a společenského vývoje. Jakoby staroměstská osada (ať už opevněná či nikoli) existovala delší dobu "sama o sobě", než se organizovanou mocí vznikající moravské říše změnila, poměrně rychle, v opevněné mocenské centrum. Došlo-li k tomuto zlomu za vlády knížete Svatopluka či o něco dříve za Rostislava, lze dnes těžko rozhodnout.
Vraťme se však zpět do minulosti vzdálenější, do doby po pádu (již jsme relativizovali hloubku tohoto domnělého propadu) Sámova svazu. Došlo-li k alespoň dílčímu zachování mocenské hierarchie v oblasti jižní Moravy, zbývá nám ještě otázka, jak mohla tato mocenská hierarchie vypadat a kdo stál na jejím vrcholu. Byl to nějaký "centrální" kníže, jakýsi následovník Sámův? Předesílám, že se zde dostáváme zcela na pole hypotéz, jež můžeme chrlit po desítkách. Stejně ebudeme schopni kteroukoliv z nich ani vyvrátit ani potvrdit, protože chybí jakékoliv hodnověrné prameny, na něž bychom se mohli postavit a z tohoto "pevného bodu" pohnout zeměkoulí, tj. našimi názory. Pouze společenský vývoj raně středověké společnosti, jak se nám lépe či hůře zrcadlí v dějinách pozdější Velké Moravy a následně i Čech nám může dovolit vykreslit jen nejhrubší obrysy, jež snad nebudou úplnými fantasmagoriemi.
Zkusme se tedy, s vědomím, že vyslovujeme pouhé nápady, trochu zamyslit. Především se zamysleme nad otázkou kořisti, kterou Sámo se svými družinami pobral Dagobertovu vojsku pod Vogastisburgem. Kam se poděla? A co kořist, která jistě plynula z opakovaných nájezdů proti východofrancké hranici? Mohl zde působit stejný mechanizmus, který v 9. století ovlivnil moravskou společnost po pádu avarského kaganátu: obrovská kořist soustředěná v rukou úzké skupiny knížecích družiníků vzdálil tuto nobilitu od zbytku společnosti a vtiskl jí značnou moc, kterou současně oslabil (ale nezlomil!) moc sněmů. Tento mechanizmus lze předpokládat i v jádru Sámova svazu. Sotva by se Sámovi družiníci dobrovolně zřekli své kořisti, jistě nikoli malé. Pak by ovšem bylo logické se domnívat, že se takto vzniklá nobilita bude pokoušet udržet bohatství a moc i po Sámově smrti. Moc plodí snahu ji zachovat a upevnit. Nepřerušený rozvoj sídel a vznik pevnostních soustav na konci 7.století (Mikulčice, Olomouc) indikuje, že tato snaha nemusela být zcela marná a vzniklo jakási dočasné příměří mezi tradiční mocí sněmů a mocí obohacené vojenské nobility. Nutno mít na paměti, že až do vzniku Velké Moravy byl ovšem větší díl moci v rukou sněmů, teprve pozdější vývoj svázaný se vznikem raně středověké společnosti a šířením křesťanství (jako nutnou podmínkou!) zlomil moc tradičních pohanských struktur. Jistěže fakticky o dění společnosti rozhodovala relativně úzká skupina osob, formálně se však rozhodovalo na sněmech a ne v sídlech nobility. Vzpomeňme na paralelu s českými zeměmi: byl to sněm, kdo volil vládnoucího knížete a byl to sněm, kdo jej mohl sesadit - a také sesazoval. Bořivojův příběh je tu učebnicovým příkladem.
Není tedy nezbytně nutné předpokládat na Moravě přítomnost jednoho voleného vládce. Mohl být a nemusel. S větší pravděpodobností lze očekávat bohatou vojenskou aristokracii, jež se snaží spoluvládnout se sněmy (či lépe řečeno, snaží se rozhodnutí sněmů ovlivňovat ve svůj prospěch).