 |
 |
| Fotografie primárního dalekohledu a jeho optické schéma. |
Velice zajímavým způsobem byla řešena pointace v primárním ohnisku.
Světelný svazek byl před ohniskem odkloněn do boku a na okraji tubusu byl zobrazen malým dalekohledem - refraktorem.
Při sledování objektu se před primární ohnisko přiklopí rovinné zrcátko, které navede obraz objektu do tohoto pomocného dalekohledu. Potom se zrcátko odklopí a světelný paprsek začne procházet do ohniska. Výklopné zrcátko je součástí zařízení primárního ohniska, zatímco dalekohled byl upevněn k pátému dílu tubusu na obvodu, aby astronom při pointaci nezacláněl svou postavou. Vlastně lze říci, že se využívalo Newtonova ohniska.
Pomocný dalekohled se používal k navádění objektu do středu zorného pole 2m dalekohledu a k zaostřování primárního ohniska.
Aktivní průměr 75mm, ohnisková dálka 386mm.
|
|
| Fotografie primárního dalekohledu a jeho optické schéma. |
V primárním ohnisku lze dosáhnout zorného pole až 21'45''. K zobrazení tohoto zorného pole se použivaly skleněné desky ve formátu 59x59mm.
Avšak parabolické zrcadlo má vždy vyklenutou ohniskovou plochu. Záznamové médium by tedy mělo být též vyklenuté. Toho však nelze dosáhnout, protože vyklenutí zorného pole je dáno poměrem průměru parabolického zrcadla a jeho ohniskovou dálkou. Tento poměr se nazývá světelnost (angl. focal ratio) a v případě ondřejovského dvoumetrového dalekohledu má hodnotu 4.5 (9:2=4.5) Každé parabolické zrcadlo tedy má jinou světelnost a tedy jiné sklenutí ohniskové plochy. Je tedy třeba se smířit s tím, že záznamová média jsou rovinná.
Znamená to, že obraz lze zaostřit dokonale jenom v optické ose primárního zrcadla, a se vzdáleností od ní se projevují optické vady - rozostření, koma atd. Tyto vady lze výrazně omezit použitím korekčních členů předsunutých před primární ohnisko. Čím více optických členů se použije, tím je korekce lepší, ale tím více klesá celková účinnost systému, protože roste počet optických ploch (každá čočka má přirozeně dvě) a masa skla, kterým světlo prochází. Navíc exponencíálně roste i cena takového zařízení.
K vyrovnání ohniskové plochy se v Ondřejově dal použít tříčočkový systém. Nikdy však nebyl používán k rutinnímu pozorování. Bez něj bylo využitelné zorné pole menší, cca 10', ale pro tehdejší projekty to stačilo. Postupem času došlo k přirozenému vývoji pozorovacích programů směrem ke spektroskopii, a tak se pořizování přímých fotografií zcela vytratilo.
 |
|
| Technický výkres uspořádání primárního ohniska v konfiguraci s kazetou pro přímou fotografii, pomocným pointačním dalekohledem a optickým systémem pro vyrovnání ohniskové plochy do roviny (zorné pole 21'45''x21'45''). | |
 |
 |
| Kazeta pro přímou fotografii (vlevo) a optický korekční systém (vpravo) na výřezu předchozího výkresu. | |
 |
| Historická fotografie primárního spektrografu. Písmena odpovídají popisu na následujícím schématu. |
 |
|
Zjednodušené schéma primárního spektrografu A - výklopné zrcátko pro pointaci B - rovinné zrcátko k pointačnímu "primárnímu" dalekohledu C - štěrbina spektrografu D - výklopný element pro kalibrační světla E - kalibrační lampa F - rovinné zrcátko G - kolimátor H - mřížka J - korekční deska Schmidtovy komory K - sférické zrcadlo Schmidtovy komory L - čočka pro vyrovnání sklenuté ohniskové plochy M - fotografická deska |
 |
| Technický výkres primárního spektrografu |
 |
 |
 |
 |
Na mnoha místech tohoto textu uvádíme, že se postupně vyvíjel pozorovací program 2m dalekohledu a tak, jakousi přirozenou evolucí, došlo k opuštění primárního a Cassegrainova ohniska a k výhradnímu využívání ohniska coudé. To, jak už víme, mohlo sloužit výhradně ke spektroskopii, nebylo vybaveno žádným zařízením pro přímou fotografii.
To je všechno naprostá pravda. Existoval však i další důvod k opuštění prvních dvou ohnisek, zejména toho primárního - tímto důvodem je bezpečnost práce a riziko neštěstí.
Jak je zmíněno jinde, až do roku 1992 se pracovalo s fotografickými deskami. Obecně, fotografický materiál má snadnou obsluhu, nevyžaduje žádnou elektroniku, (relativně) snadno se skladuje. Při pozorování je však nutné mít k fotografickému materiálu přístup - v případě fotografických desek je nutné po každé expozici vyjmout skleněnou desku z kazety, a nabít kazetu novou deskou. Nebo vyměnit jednu kazetu za druhou, identickou, aby se skleněné desky nevyndávaly a nebylo riziko náhodného osvitu. Jinak řečeno, je nutné stále a stále přistupovat k místu, kde je skleněná deska uložena, a to v naprosté tmě.
Horní konec tubusu může dosáhnout výšky až 14m nad úroveň betonové podlahy. Při výměně skleněných fotografických desek ve tmě se asistent musí natáhnout k ohnisku, které je v ose tubusu, jenž má průměr 2.6m. Představte si tedy tu situaci: ve výšce mnoha metrů nad betonovou podlahou se asistent naklání a natahuje do vzdálenosti 1.3m, vyndává kovovou kazetu s deskou a dává do úložiště jinou. V hloubce 9metrů pod ním je nenahraditelné skleněné zrcadlo. Nehledě na riziko pádu, asistent nesmí za žádnou cenu nic upustit!!! A to se opakuje několikrát za noc - která v zimě, v teplotách hluboko pod bodem mrazu (v 70 a 80 letech byly silné mrazy celkem běžné), trvá až 16 hodin.
O "příjemnosti" takové práce snad není třeba pochybovat.
Je skoro s podivem, že se za celá léta stalo jen jedno neštěstí, a to bohudík neskončilo tragicky. Jeden z (tehdy) mladých astronomů pracoval v primárním ohnisku a nechtěně zavadil loktem o pomocný pointační dalekohled. Vyrazil jej z úchytu a dalekohled se zřítil na podlahu, těsně vedle místa, kde zrovna stál astronom Luboš Kohoutek. Ten později emigroval do Německa (snad ne kvůli tomuto incidentu). Kdyby se mladý astronom trefil, Hamburk by přišel o vynikajícího astronoma a Kohoutkova kometa by se jistě nejmenovala Kohoutkova. Pomocný dalekohled se dá nahradit, lidský život ne.