Synovský dopis
Potůček prameni svému, pni ratolest zvěstuje toto:
pozdrav ti, matičko drahá, posílá vděčný tvůj syn.
Nemá-li matka soucit a na pomoc nespěje synu,
musí počítat se vším: ze syna může být lump.
Na školy pařížské kdysi mě poslala něžná tvá péče,
abych tu nadání množil, sklízeje píle své plod.
Já však nesmírně strádám. Mám bídu a peníze nikde,
neboť můj vyzáblý míšek vydal již poslední groš.
Škrtí mě růženec dluhů, já zastavil vše, co se dalo,
nemám už ani oděv, peníze, knihy jsou pryč.
Nuzota nutí mne žebrat, takže jsem pomalu nucen
na hřebík pověsit vědu. Nutí mne k tomu i hlad.
Topím se v nesmírných dluzích a věřitel chodí,
mám platit úrok a přátelé všichni jsou fuč.
Jsem už z té bídy i mravný a přestal jsem chodit i k ženským,
dávno už odvykly také ruce mé vrchcáby hrát.
Mistři mi po dlaních slídí a kolejné zaplatit chtějí,
co ale proboha počít, když nikdo už nepůjčí nic?
Jak nelze spočíst, co na nebi hvězd a na poušti písku,
stejně tak těžko bych mohl spočítat strasti své já.
Snaž se mi tedy být matkou, sic ztratí to slovo svůj význam,
když právo nedá mu k tomu mateřský skutek a čin.
Asi ze 14. stol.