Jeden kolega potkal v aule jistého profesora. Zeptal se ho:
"Pane profesore, byl jste už dneska na obědě?"
Profesor chvíli vzpomínal a pak se zeptal:
"Kterým směrem jsem šel, když jste mne zastavil?"
Profesora Heisenberga zastaví policejní hlídka:
"Pane řidiči, víte, jak rychle jste jel?"
Profesor Heisenberg smutně odpoví:
"Přesně to nevím, ale vím přesně, kde jsem."
Manželé Hilbertovi pořádali večírek. Když se hosté začali scházet, paní
Hilbertová si vzala manžela stranou a řekla mu:
"Davide, jdi nahoru a vezmi si jinou kravatu."
Hilbert šel nahoru. Uplyne hodina a on se stále nevrací. Paní Hilbertovou
to znepokojilo, šla za ním nahoru a našla ho v posteli. Spal jako dudek.
Když ho vzbudila, vzpomněl si, že jakmile si sundal kravatu, automaticky
pokračoval dál, a jak byl zvyklý, svlékl si zbývající ošacení, vzal si pyžamo
a šel spát.
Wienerovi se měli stěhovat z jednoho konce Cambridge na druhý. Paní
Wienerová, protože věděla, jak bývá manžel duchem nepřítomný, rozhodla
se připravit ho na celou akci předem. Měsíc před stěhováním povídá
manželovi:
"Tak, Norberte, ode dneška za třicet dní se stěhujeme. Až pak půjdeš ze školy,
nenastupuj do autobusu A, ale do autobusu B."
Wiener odpověděl:
"Ano, drahoušku."
Druhý den ráno paní Wienerová zase povídá:
"Norberte, pamatuji si, za devětadvacet dní se stěhujeme. Až pak půjdeš ze
školy, nenastupuj do autobusu A, ale do autobusu B."
Wiener odpověděl:
"Ano, drahoušku."
A tak to šlo každý den až do dne, kdy mělo vypuknout stěhování. Paní Wienerová
ráno povídá:
"Tak, Norberte, nezapomeň, dneska se stěhujeme! Až dnes půjdeš ze školy,
nenastupuj do autobusu A, ale do autobusu B!"
Wiener odpověděl:
"Ano, drahoušku."
Nu a když odcházel z fakulty, nastoupil do autobusu A a dojel domů - a hleďme -
byt prázdný!! Vzpomněl si: nu, ovšem! Dneska jsme se přece stěhovali!
VRÁTIL SE TEDY ZPÁTKY K UNIVERZITĚ, nastoupil do autobusu B a vystoupil na
stanici, o níž si pamatoval, že je to ta jejich. Jenomže zapomněl, kde teď
bydlí. Bloudil kolem dokola, až se už setmělo. Nakonec zastavil na ulici
nějakou slečnu a zeptal se jí:
"Prosím vás, nevíte náhodou, kde teď bydlí Wienerovi?"
Dívka odpověděla:
"Ahoj, tati, já tě odvedu domů..."
Jeden filozof nechtěl věřit Bertrandu Russellovi, když mu tvrdil, že z nepravdivého tvrzení vyplývá jakékoliv tvrzení.
Povídá tedy filozof: "To tvrdíte, že z výroku, že dvě a dvě je pět, vyplývá, že jste papež?"
Russell přisvědčil. Filozof pochyboval: "Můžete to dokázat?"
Russell mu odpovědě: "Zajisté," a na místě vymyslel tenhle důkaz:
No a papež a já jsme dvě osoby. Poněvadž jsme právě ukázali, že 2=1, znamená to, že papež a já jsme jedna osoba. Jsem tedy papež!Předpokládejme (podle zadání úlohy), že 2+2=5 Odečteme-li od obou stran rovnice 2 (což můžeme udělat!), dostaneme 2=3 Převedeme obě strany rovnice na opačné strany (což rovněž můžeme udělat!), dostaneme 3=2 Od každé strany rovnice odečteme 1 (i toto můžeme udělat!), dostaneme: 2=1
Hilbert měl studenta, který mu jednoho dne předal práci, ve které údajně dokázal Riemannovu hypotézu. Hilbert práci pečlivě prostudoval a hloubka argumentů na něj opravdu zapůsobila. Naneštěstí však v ní nalezl chybu, kterou ani on nebyl schopen odstranit. Následujícího roku student zemřel. Hilbert požádal truchlící rodiče, aby směl proslovit pohřební řeč. Před plačícími příbuznými a přáteli zemřelého studenta, shromážděnými v dešti okolo hrobu, Hilbert zahájil svůj projev slovy, jaká je to tragédie, že nadanému studentovi předčasná smrt znemožnila ukázat, co vše by mohl dokázat. Avšak přestože v důkazu Riemannovy hypotézy předloženém mladým mužem byla chyba, je stále možné, že jednoho dne bude objeven důkaz slavného problému s použitím postupu, ktery zesnulý naznačil.
"Skutečně," pokračoval nadšeně, stoje v dešti nad hrobem zemřelého studenta, "uvažujme funkci komplexní proměnné..."
Hilbert chodil den co den ve stejných roztrhaných kalhotách, což mnohé uvádělo do rozpaků. Úkolem na to taktně Hilberta upozornit byl pověřen jeho asistent Richard Courant. Protože věděl o Hilbertově zálibě v procházkách přírodou, při nichž se diskutovalo o matematice, pozval ho na takovou procházku. Zařídil to tak, že oba prošli trnitým houštím, a pak upozornil Hilberta, že si zřejmě o některou větev roztrhl kalhoty.
"Ale ne," odpověděl Hilbert. "Ty už takhle vypadají celé týdny, ale nikdo si toho nevšiml."
Jeden z Hilbertových studentů přestal chodit na přednášky. Hilbert se ptal na příčinu a bylo mu řečeno, že student opustil univerzitu, protože se chce stát básníkem. Hilbert poznamenal: "Nemohu říci, že bych tím byl překvapen. Vždycky jsem věděl, že nemá dost fantazie na to, aby byl matematikem."