Školský systém

Způsob výuky byl v klášteře St. Gallen, jako tehdy na všech církevních školách (a je důležité připomenout, že jiné než církevní školy neexistovaly; církev měla absolutní kulturní monopol), založen na opakování antické vzdělanosti, respektive toho, co z ní po pádu Římské říše v Evropě zbylo. K ní se ještě v St. Gallen i jinde připojovaly další raně spisy, např. Cassiodorovy práce ve Vivariu.

Základní či úvodní kurzy, které musel absolvovat každý student, se dělily na dvě skupiny, tak zvané trivium a quadrivium, které dohromady tvořily sedmero svobodných umění:

trivium

- obsahovalo gramatiku, rétoriku a dialektiku. V St. Gallen se dodnes zachovalo mnoho učebnic, podle kterých učitelé přednášeli. Hojně se užívalo Etymologií Isidora ze Sevilly, které představovaly jakási kompendia veškerého vědění VI. a VII. století.

quadrivium

- se skládalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Představovalo tedy jakýsi obecný kurz přírodních věd. V přednáškách konaných v rámci quadrivia se nejvýrazněji navazovalo na zachované zbytky antické vzdělanosti. Za poznámku stojí skutečnost, že mnich Notker zv. Němec přeložil mnoho pasáží z děl antických autorů do rodné staroněmčiny a stal se mj. zakladatelem staroněmecké vědecké terminologie. Pozoruhodné na první pohled je také skutečnost, že součástí quadrivia byla hudba, která zdánlivě do jinak jednolitě přírodovědeckého zaměření quadrivia příliš nezapadá. Je ale třeba si uvědomit, že hudba se v rámci quadrivia studovala výrazně vědecky, spíše jako obor velmi blízký matematice. Muzikální stránka věci teprve postupně získávala na váze, jak se rozvíjel a zdokonaloval chórový zpěv a postupně vznikal notový zápis. Základy této zdánlivě překvapivé tradice sahají až do období antického Řecka, k Pythagorejcům. Ti, známi svou fascinací čísly, zkoumali hudbu či respektive tóny především z matematického hlediska, a středověk tento jejich pohled přejal. Pod raně středověkým pojmem hudba bychom si tedy měli představit spíše matematickou disciplínu zkoumající kmity strun různé délky než muzikální podstatu tónů.

V klášteře St. Gallen však muzikální stránku hudby nepodceňovali. Zachovalo se mnoho rukopisů, včetně spisů obsahujících notový záznam, tak zvanou neumu. Postupně vznikal a rozvíjel se částečně vícehlasý zpěv, který hrál významnou roli až do období baroka, tedy prakticky tisíc let.

Astronomie v pojetí středověku, zejména raného a částečně vrcholného středověku, téměř dokonale kopírovala to, co v Evropě zbylo z antické tradice. Práce autorů i opisovačů byla z velké části anonymní, spočívala spíše v komentování klasických autorit či sepisování kompendií a encyklopedií. Vlastních tvůrčích přínosů bylo minimum.

Jen velmi pomalu se do Evropy dostávaly antické poznatky. Antické dědictví v Evropě bylo omezené a spojení s islámským světem, kde se starověká díla zachovala v arabských překladech, neexistovalo. Teprve v X. stol. s křižáckými výpravami a s expanzí arabské říše na Pyrenejský poloostrov se otevírá kulturní spojení křesťanského světa s islámským a antické dědictví se konečně dostává do Evropy. Přesto teprve vrcholný a pozdní středověk přináší nový rozvoj astronomie (Regiomontanus, Koperník)

Medicína - snad trochu paradoxně se jí kladl o něco menší důraz ve výuce než v praxi.

Teologie byla jednoznačně vrcholem všech věd. V rámci mnišského života raného středověku však musíme chápat teologii spíše jako meditaci (lectio divina, boží čtení) než jako vědeckou disciplínou. Tou se stává až s nástupem scholastiky (Tomáš Akvinský).